Vzpomínky autorky, teatroložky a v letech 1991–1995 šéfky opery Národního divadla na dětství, které náhle skončilo v jejích čtrnácti letech násilnou deportací do Terezína. Eva vyrůstala v bohaté rodině židovského obchodníka a rakouské zpěvačky v předválečné Opavě. Ačkoliv se doma mluvilo německy, rodiče byli českoslovenští patrioti a Eva chodila do české školy. Po příchodu Němců se Evino dětství, které prožívala obklopená láskou a blahobytem, náhle radikálně změnilo. Rodina jako položidovská musela čelit mnoha omezením, která zavedli nacisté na území Protektorátu Čechy a Morava, jejich židovští příbuzní postupně mizeli v transportech a většina jich zahynula v Osvětimi nebo v Treblince. Také Eva musela jednoho dne odjet do Prahy a po dvou dnech ji maminka odvedla na nádraží Praha-Bubny, kde Eva nastoupila do transportu, který ji odvezl do Terezína. Maminka odmítla opustit židovského manžela a toto byla nelidská cena, kterou rodina musela zaplatit. Zkušenosti z Terezína poznamenaly autorku na celý život. Setkala se zde i se špičkami evropské kultury, zpívala také v Krásově opeře Brundibár, ale pak se zármutkem sledovala, jak její přátelé odjíždějí s transporty na východ a ze dne na den mizí…
