Láska v bačkorách

Jsme na světě už nějakou dobu. Hodně jsem se naučili, mnohé zapomněli, máme pořád vlastní cíle, přání a taky toužíme po klidu. Lásku jsme neodpískali, to v žádném případě, pořád nás hřeje u srdce a málokdo by chtěl být sám. Vychovali jsme děti, rozmazlujeme vnoučata a v duši jsme pořád mladí – ať je nám devadesát nebo devatenáct, pořád zůstává kluk klukem a holka holkou. Naďa Dubcová dobře sleduje svět kolem sebe. Své postřehy pak posílá dál. V povídkách většinou zahřeje čtenáře nadhledem a kuráží. Láska v bačkorách totiž není vůbec jednoduchá, možná je dokonce i těžší, než bychom si mohli myslet.

 

Každý den po obědě se oblékl, vyrazil do parku, po cestě si koupil noviny, i když s nima vypadal jako rarita, protože už nikdo noviny nečetl, každý zíral do mobilu nebo do čtečky. Ve čtečce může mít každý s sebou knihovnu v množství stovek knih a může číst, až se hory zelenaj, aniž by se mu pronesly. V mobilu může číst všechny možné noviny, aniž by musel s sebou vláčet jejich balík ten den, co vyšly. Ale Standa trval na svých zvycích, papírové noviny se mu četly o moc lépe než čtečka. Zkoušel to u syna a nenadchlo to.
Do parku chodil nejen proto, že pohyb v jeho věku je důležitý, ale že měl někdy štěstí a občas si s skecnul s jiným starším junákem, probrali sport a politiku, jestli bylo moc horko nebo moc větrno, koho co bolelo a co měli ten den k obědu. Běda, když si k němu přisedla nějaká babka, to byl tak protivnej, že ji to brzy přestalo bavit a šla si sednout jinam. Jelikož se už téměř všichni znali, tak to respektovali a stalo se jen málokdy, že by se nějaká ženská spletla a šla se s ním dát do řeči.
V parku bylo cvičební nářadí myšleno hlavně pro důchodce, ale cvičil na něm, kdo chtěl. Nářadí mělo svoje stálé i nahodilé cvičence, staré i mladé. Standa necvičil, nikdy ho to nebavilo, raději se jen prošel, byl to veškerý jeho sportovní pohyb. Kupodivu nebyl tlusťoch, ač by se to nabízelo. Leckterá babka by ho ráda ulovila, ale každá měla smůlu, byl věrný svojí nebožce, a taky tvrdil, že žádná ženská by neuměla vařit jako ona. Byl vdovcem už nějakou dobu a stále nemohl zapomenout, však také spolu žili padesát let.
Za dobu bez manželky se naučil veškeré domácí práce, akorát žehlit a zašívat ne, to ho nebavilo. Nakonec ponožky se po proděravění vyhazovaly a triček, které se žehlit nemusely, měl dost. K čemu by mu tedy byla ženská, jen by ho komandovala.
Tak tohle byl Standa, obyvatel pražské čtvrti v blízkosti Vltavy. Den jak den, stále stejně kromě neděle, to do parku nechodil, ale zašel do místní hospody na dvě piva a panáka hruškovice. Tak nějak musel odlišit týden, tedy sedm dní jinak než pomocí kalendáře. Ostatní denní návyky probíhaly u něj stejně téměř na puntík.
Už to vypadalo, že to doklepe sám do smrti, když se jednou v létě v parku objevila nová a zachovalá babka, která se ale ničím do Standovy pozornosti netlačila. Dělala totiž činnost, která byla také už historická, na lavičce v parku pletla. A to v době, kdy na každém rohu i na internetu byly k dostání haldy hader a svetrů za pár šupů. Tahle ženská dělala předpotopní činnost a pletla svetr. S nikým se moc nebavila a babky si klepaly na čelo, obzvláště ty, které uměly s mobilem a brouzdaly po internetu.