Všechny ženy ve mně

Do mě, do vás, do vašich matek, sester, kamarádek, sokyň… Kolik žen se vejde do jedné obyčejné, zdánlivě bezbranné a upracované ženské? Armáda. Jsou v nás jich mraky. Matky, přítelkyně, nevděčné dcery, věrné manželky, dcery vděčné a pečující, manželky nevěrné a zákeřné. To není nic nového. Ale jsou v nás i malé holky, puberťačky, na které naše tělo nikdy nezapomene, umělkyně, vědmy a čarodějnice, pečovatelky a kolegyně, ženy roztoužené i bojovné, skály lámající…
Všechny tyto ženy tu vyprávějí příběhy, některé trochu ulítlé, ale o to více ze života. Jedna přidá zkušenost, druhá touhu, třetí fantazii a čtvrtá sen. Všechny ženy ve mně jsou kamarádky a jsou i v každé z vás.

Zase zazvonil mezi skripty telefon. Volal ročníkový vedoucí Vaška Maška. Chvíli mluvil, ale pak jsem ho přerušila.
„Nezlobte se, to byla jen taková recese. Dělali jsme si legraci.“
„Počkejte, ale Vašek vás viděl.“
„Prostě jsme si z něho s bráškou vystřelili, omlouvám se!“
Z telefonu se chvíli ozýval jen dech.
„Vy teda nelítáte?“
„Samozřejmě že ne, to jsme udělali jen pro tu srandu. Copak je to normální, aby lidi lítali?“
V telefonu bylo ticho. Úplné.
„Tak nashle!“ Zmáčkla jsem červené tlačítko.
Do pokoje nakoukla matka, asi zaslechla, že se omlouvám. „Co se děje? Nelítáš v nějakým průšvihu?“
„Už ne,“ odpověděla jsem.