Muži, kteří nemají ženy

Nejnovější Murakamiho kniha vypráví o vztazích, poznamenaných nedorozuměním, nevěrou, či proradností. Sedm povídek sbírky spojuje téma osamění mužů, kteří za různých okolností ztratili ženu, nebo o ni nenávratně přicházejí. Murakami vykreslil trápení hrdinů s jejich osudovými láskami v různém věku a postavení: spisovatel či plastický chirurg, herec nebo vysokoškolák, majitel baru. Všichni se nacházejí v různých životních situacích, ale všichni jsou nějak poznamenaní duchem ztracených žen…

Když se ráno probudil, shledal, že se v posteli proměnil v Řehoře Samsu.
Zůstal ležet na zádech a civěl do stropu. Očím chvíli trvalo, než přivykly šeru v místnosti. Strop, jak on ho viděl, vypadal úplně normálně, jako každý druhý. Původně musel být natřený bílou nebo krémovou barvou. Jenomže v průběhu času se na něm usadil prach a špína, takže teď připomínal zkažené mléko. Nebyla na něm žádná výzdoba, nic specifického. Žádné prohlášení ani zpráva. Neměl žádné vyšší ambice, plnil jen svou konstrukční roli.
Na jedné straně místnosti (vlevo od něj) bylo vysoké okno, ale zevnitř zatlučené. Záclonu, která původně nepochybně visela, odstranili a horizontálně do rámu okna přitloukli hřebíky tlustá prkna. Mezi prkny – není jasné, jestli úmyslně – nechali několikacentimetrové mezery, jimiž do místnosti pronikalo ranní slunce a vykreslovalo na zemi několik oslňujících paralelních linek. Proč bylo okno tak bytelně zabarikádované, nevěděl. Aby se do pokoje nikdo nedostal? Nebo aby se odsud někdo (a ten někdo, to má být možná on sám) nedostal ven?