Fangirl

Ačkoli jsou až na fyzickou podobu každá úplně jiná, Cath odjakživa sdílela se svým dvojčetem Wren všechno: oblečení, trápení s rodiči i vášeň pro knížky o mladém kouzelníkovi Simonu Snowovi. Jenomže teď obě nastupují na vysokou školu a Wren poprvé nechala Cath na holičkách – nechce s ní bydlet na koleji.
Potíž je v tom, že Cath na rozdíl od sestry není právě společensky zdatná. Jejím přirozeným prostředím je internet, kde se nemusí nikomu dívat z očí do očí a kde tisíce fanoušků nadšeně čtou její povídky ze světa Simona Snowa. A to je svět na hony vzdálený bludišti školních budov, v němž číhají nástrahy v podobě všech možných fobií, děsivých spolubydlících s neodbytnými kamarády a profesorek tvůrčího psaní, které o fanfikcích nechtějí ani slyšet.
Co ale Cath zbývá, než zachovat klid a nedat se?

„Máme společnej pokoj osmnáct let,“ namítla Wren. Seděla na horním konci Cathiny postele a ve tváři měla ten příšerně otravný výraz „jsem víc dospělá než ty“.
„A funguje nám to skvěle,“ řekla Cath a rozmáchlým gestem obsáhla celý jejich pokoj – kupy knih, plakáty Simona Snowa, skříň, do které většinou házely oblečení jen tak bez ladu a skladu, aniž se staraly, co je čí.
Cath seděla v nohách postele a snažila se nevypadat jako Ta trapná, co kvůli všemu brečí.
„Tohle je vejška,“ trvala na svém Wren. „Ta je hlavně od toho, abys poznala nový lidi.“
„A dvojče má člověk hlavně od toho, aby se nemusel stresovat kvůli takovýmhle věcem,“ řekla Cath. „Divným cizím lidem, co ti budou krást tampony, smrdět po salátový zálivce a fotit tě mobilem, když spíš…“
Wren vzdychla. „Co to zase plácáš? Proč by měl někdo smrdět po salátový zálivce?“
„Po vinným octu,“ upřesnila Cath. „Pamatuješ, jak jsme byly na tom dnu otevřenejch dveří a pokoj tý jedný holky smrděl po italským dresinku?“
„Ne.“
„No, bylo to hnusný.“
„Je to vejška,“ řekla rozčileně Wren a zakryla si dlaněmi obličej. „Má to být dobrodružství.“