Flaubertův papoušek

Geoffreymu Braithwaitovi, postaršímu vypravěči Barnesova slavného románu Flaubertův papoušek, se na sklonku života konečně otevře prostor k tomu, aby se oddal dávné zálibě: putování po duchovních i hmotných stopách Gustava Flauberta. Předmětu svého zájmu se tento zachovalý šedesátník, profesí lékař, věnuje s příkladnou oddaností a nelituje peněz ani námahy, aby vrhl světlo i na ten nejpodružnější detail, který se francouzského romanopisce týká. Při veškerém úsilí však zůstává amatérem z přesvědčení, pro něhož přemýšlet o literatuře mnohdy znamená též odhalovat stíny vlastního nitra.

Síť lze definovat tak či onak, záleží na úhlu pohledu. Obvykle bychom řekli, že síť je pomůcka z pletiva, určená k rybolovu. Aniž bychom však příliš ublížili logice, mohli bychom tuto představu obrátit naruby a definovat síť tak, jak to kdysi učinil jeden vtipný lexikograf – označil ji za seskupení ok, stažených dohromady provazem.
S životopisem se dá udělat to samé. Vlečná síť se naplní, životopisec ji vytáhne na palubu, roztřídí úlovek, něco hodí zpátky, něco uskladní, zbytek rozporcuje a prodá. Ale zvažte, co všechno se mu chytit nepodaří; toho je vždycky mnohem víc. Tlustý, vážený a ctěný životopis pak stojí na poličce jako nějaký ctihodný vašnosta; s životem za šilink koupíte všechna fakta, s životem za deset liber i všechny hypotézy. Ale pomyslete na vše, co uniklo, co zmizelo v nenávratnu spolu s posledním výdechem pojednávané osobnosti. Jakou šanci by měl i ten nejprohnanější životopisec, kdyby předmět jeho zkoumání věděl, co se na něj chystá, a rozhodl se, že se trochu pobaví?